hospodě, kde je vzduch zahuštěn bílými obláčky dýmu, sedí u stolu podivný stařec s
dýmkou ... Na první pohled vypadá jeho vyzáblá postava nápadně.. Osud vryl hluboké
vrásky do jeho tváře. Pomalu vypouští z úst kroužky dýmu a zdá se, že nad něčím přemýšlí.
Pak se pomalu rozhlédne po poloprázdném lokále, až jeho zrak spočine u stolku, kde sedí elf s hobitem.
"Hej vy tam!!"zavolá směrem k jejich stolu "Chcete slyšet tajemný příběh?" Stařec se naklonil blíže k mužům "Nechci aby to každý slyšel!" šeptal ztlumeným hlasem. "Tak přisedněte blíž." Vyzval oba.
"Za svůj život jsem poznal mnoho míst... Když jsem byl mladší, doprovázel mne můj starý čtyřnohý přítel. Dostali jsme se do dalekých krajů a viděli mnoho neuvěřitelných věcí" starci se objevily slzy v očích... Vzpomínky na něj silně působí.
Hobit i elf se zaujetím poslouchají starcovo potiché vyprávění. Stařec se na chvíli odmlčel, snad bloudil ve vzpomínkách a pak opět pokračoval "Jednou jsme šli cestou přes hory... můj přítel zaběhl do jeskyně, kterou jsme míjeli... Šel jsem se podívat, co tam pěkného našel. Jeskyně byla úzká a temná, přesto jsme zkusili dojít na její konec..
Byla to chodba, která ústila ne velkém nádvoří... Kamenná skála byla nádherně opracovaná a za chvíli jsme, sami stále ještě skryti ve stínu chodby, spatřili obyvatele-trpaslíky... "
"S úžasem jsem se díval na vytesané sloupy zdobené runami, díval jsem se na bohatě oblečené trpaslíky... snad každý měl zlatý opasek, zdobený drahokamy... zdálo se, že jsme v pohádkovém městě plném pokladů..." Stařec se na chvíli odmlčel... Pak se zhluboka nadechl a pokračoval."ale pak se stalo něco strašného!! Podlaha se pod nohami trpaslíků začala zvedat a štěrbinami se na povrch valila láva... Do místnosti, která se plnila horkem a temnými oblaky se vyrojilo spoustu přízraků... trpaslíci se neměli jak bránit... Viděli jsme, jak jeden za druhým padají s bolestí k zemi.. A zbaběle jsme prchli..."stařec opět dlouze zavzdychal.
Pak se stařec rozohnil a skoro s divokým výrazem v obličeji řekl: "Kdybych měl dost síly a byl mladý, hned bych se vydal získat alespoň část pokladu... Kdybych měl syna, nebo vnuka... Ach, nemám... cítím se slabý a myslím, že mé dny jsou sečteny.. Chtěl bych vám dát tuto obálku... Ale otevřete jí prosím až odejdu..." Stařec vyndal odkudsi ze svého pláště nažloutlou obálku a s námahou se zvedl.
Po odchodu starce sáhl elf zamyšleně po obálce "To byl zvláštní člověk... Tak já jí otevřu?" podíval se s otázkou v očích na přítele hobita. Hobit němě přikývl a díval se, jak jeho elf bere do štíhlých prstů chatrnou obálku a pomalu vytahuje její záhadný obsah - papírek, který jako by pohromadě držel snad jen kouzlem... Oba muži se naklonili a jejich oči četly zároveň text:
"Za svítání se dívej kam padá stín Zlaté skály... najdeš skrytou lesní cestu... Dej pozor ať z ní nesejdeš, neboť ztratit se je věru lehké... Dojdeš k podzemnímu tunelu, kterým půjdeš asi půl dne.. před tebou se objeví opět les a v dáli pohoří... Dívej se kde létají havrani a najdeš místo, které já zbaběle opustil"
 |
|